Disputace

V sobotu 5. 5. 2018 se koná disputace pro širokou laickou i odbornou veřejnost na téma:

"Současná situace duchovní hudby v České republice"

10.00 - 13.00 1. panel
15.00 - 18.00 2. panel

Rožmitál pod Třemšínem, Společenské centrum

Úvodní traktát

Základním zdůvodněním pro svolání této konference je náš dlouhodobý pocit, že tzv. "vážná hudba" se již nějakou dobu nachází v krizi, a že tato krize se v čase prohlubuje, aniž by se o tento jev kdokoliv s obavami zajímal nebo se dokonce pokoušel hledat možná východiska. Neumíme si představit, že tento umělecký obor bez principiálních změn čeká nějaká smysluplná budoucnost, snad kromě jakési formy "muzeální" existence, jak jsme toho bohužel svědky částečně již nyní. Přitom však hudba coby druh umění je mezi ostatními druhy lidské tvořivosti činností nejabstraktnější, a tedy činností velmi duchovní.

Z toho důvodu jsou hudební díla často nositeli velmi zásadních a niterných myšlenek, které svou duchovní silou mohou pomáhat lidem nést svůj osud a duchovně růst. Měli bychom se zde pokusit hledat příčiny této krize, která způsobila de facto nezájem lidí a tedy je vlastně odvrací od této jedinečné "zásobárny živé síly", kterou hudba prostředkuje. Příčin, které krizi vážné hudby způsobily, je řada.

Jedna z hlavních příčin je určitě široká diverzifikace hudby na mnoho žánrů, které spolu navzájem mají stále méně a méně společného. Mnoho hudebníků toto rozdělení dávno instinktivně cítí jako problém a snaží se o opětovné propojení hudebních žánrů, ale tyto pokusy jsou často velmi povrchní a nepostihují důležitou vnitřní podstatu těchto žánrů. Celkově se ale domníváme, že hudbě tato široká diverzifikace nesluší a nějaká forma žánrového propojení bude muset v budoucnu nastat.

Tyto problémy jsou, možno říci, celosvětové, ale my tady v Čechách máme ještě svá "národní" specifika, která celou již tak složitou situaci ještě více komplikují. Podíváme-li se do historie, tak u nás v Čechách více než jinde platí, že doma není nikdo prorokem. Můžeme zde jmenovat hudební emigraci 18. století, celoživotní problémy s živobytím např. B. Smetany a L. Janáčka, emigraci B. Martinů. A. Dvořák měl to štěstí, že jej relativně včas díky J. Brahmsovi uznala dříve cizina, a tak doma nezbylo, než jej také uznat.

Můžeme však bez nadsázky říci, že nejvíc to v českém prostředí "odnesl" Jakub Jan Ryba, v jehož hlavním působišti se konference koná. Malost poměrů, ubíjející dřina v učitelské práci, naprosté nepochopení a nezájem společnosti, ve které se Ryba nacházel, jej nakonec dohnaly k depresím korunovaným sebevraždou. Přitom svým vzděláním, rozhledem a nakonec i kvalitou hudebního díla (do dnešních dnů se nám z jeho rozsáhlého hudebního odkazu bohužel zachoval jen zlomek) můžeme Jakuba Jana Rybu bez problémů zařadit mezi nejpřednější české skladatele. Žil však v českých poměrech, které mu neumožnily adekvátně rozvíjet své tvůrčí schopnosti. Domníváme se, že i tento rys české společnosti - tj. zašlápnout do země své talenty, prohloubil tu již zmiňovanou krizi vážné hudby. Osobnost i tragický životní příběh Jakuba Jana Ryby by nám však měly být inspiraci i varováním v našem hledání příčin i východisek. 

Vzhledem k tomu, že naše úvahy o krizi vážné hudby jsou dlouholeté, rozhodli jsme se zorganizovat tuto konferenci, která se bude konat jednou do roka a každý rok prodiskutuje určitý segment celé problematiky. Pro tento letošní zakládající ročník konference jsme zvolili téma "Krize současné duchovní tvorby v Česku", a to z několika níže uvedených důvodů.

Duchovní hudba tvoří páteř Rybova hudebního odkazu a Rybovu osobnost považujeme za symbolického patrona celé konference. Téma je zvolené ale i proto, že duchovní hudba má v evropské hudební tradici přímo zakladatelský význam, protože v křesťanské Evropě až do vrcholného středověku vlastně jiná než duchovní, nebo lépe řečeno liturgická hudba, vlastně ani neexistovala. Pozdější středověké památky profánní hudby jasně ukazují na závislost profánní hudby na technických prostředcích používaných ve tvorbě liturgické.

Podívejme se proto na dnešní katolickou bohoslužbu v Čechách ve smyslu hudebního doprovodu. V naprosté většině se jedná o dva směry:

  1. zpěv z kancionálu s doprovodem varhan - často krásné a hlavně obecně známé písně, ale na jednu stranu esteticky pevně zakotvené v 19. století s přesahy do baroka nebo klasicismu a na druhou stranu zakotvené někam k první republice. Několik krásných písní např. Petra Ebena nebo třeba ordinárium Zdeňka Pololáníka jsou jen výjimkami potvrzujícími pravidlo.
  2. písně a ordinária s doprovodem kytary nebo různých souborů s kytarami - některé takovéto písně jsou opravdu krásné, ale stylově jednoznačně vycházející z tzv. populární hudby. Chápeme, že taková hudba je pro řadu věřících opravdovou cestou ke zbožnosti, ale jestliže se v kostele z hlediska zvukového cítíme někdy až nepatřičně (např. jako u táborového ohně), nemůžeme se zbavit dojmu, že hudebníkům "vážné" hudby, jak se lidově říká, bylo "vyklizeno pole", anebo jsme si ho vyklidili my hudebníci sami? 

Jistě, máme k dispozici obrovský odkaz hudby našich předků, ale domníváme se, že nesmrtelnost geniálního hudebního odkazu předchozích generací se může plně projevit pouze v konfrontaci s uměním současným, a to nejlépe s uměním stejně kvalitním.

Zjednodušeně řečeno: provozováním např. barokní nebo klasicistní hudby krizi nezastavíme, protože aktuálnost historického hudebního odkazu spočívá zejména v hodnotě studijní. Samozřejmě řada historických děl stále čeká na poučené a kvalitní interpretování, ale to není a nemůže být hlavním proudem tzv. "vážné" hudby. Názorně by to bylo asi takové, jako kdyby v Rybově době hráli v kostelech převážně Palestrinu nebo Monteverdiho.

Za další problém duchovní hudby považujeme fakt, že hudební složka mší je u nás v Česku většinou svěřována amatérům, kteří mají minimální finanční i hudebně teoretickou podporu. Faktem je, že např. Arcibiskupství pražské již řadu let organizuje kurzy pro diecézní varhaníky, což je jistě správný počin, ale domníváme se, že je to v obecném měřítku málo.

Liturgická hudba, to je především zpěv. Nadšení a píle amatérů je krásná věc, ale bez cílevědomé podpory v mnoha směrech (především finančního charakteru a v soustavném vzdělávání) jde celková úroveň stále níž a níž. Přitom je jasné, že podíl neprofesionálních hudebníků při provozování liturgické hudby je důležitý a i z evangelizačního hlediska velmi cenný. Nicméně by bylo dobré, aby na určitých významných postech varhaníků a ředitelů kůrů byli angažováni profesionálně vzdělaní hudebníci tak, jak je tomu např. v Německu. Tyto významné funkce by měly být placeným zaměstnáním, aby takový hudebník nemusel liturgickou hudbu připravovat a provozovat ve svém volném čase.

Přáli bychom si také, aby církev podporovala vznik nových duchovních hudebních děl, a to nejlépe formou tvůrčích objednávek, např. k určitým církevním svátkům apod. V současné době se nacházíme v paradoxním stavu: na jedné straně máme kvalitativně velmi vyhroceně budovanou vysokou uměleckou úroveň různých profesionálních souborů na koncertních pódiích, které ale vlastně vytváří oživlé muzeum hudby bez přetrvávajícího apelu na její duchovní a liturgickou podstatu, a na druhé straně máme často živořící amatérské skupiny nadšenců, kteří bez valné materiální i jiné podpory skutečně provozují v tíživých podmínkách duchovní a liturgickou hudbu na kostelních kůrech. Nemůžeme se zbavit dojmu, že se zde také jedná o projev rozdělení a vzájemného nepochopení, se kterým se naše společnost potýká třeba i v jiných oblastech.

Navrhujeme tedy několik bodů k diskuzi pro pozvané účastníky naší konference:

  1. rozebrat, co znamená pojem krize vážné hudby (s dopadem na duchovní tvorbu) a jestli vůbec takovou krizi pociťujeme. Pokud ano, tak jaké kroky by eventuálně mohly vést k potlačení projevů této krize a k nastartování dalšího směřování hudby?
  2. jeden známý český hudebník mladší generace v jednom rozhovoru řekl zhruba toto: "V hudbě dnes skončila doba tvůrců a nastala doba osvícených interpretů." Souhlasíte s tímto názorem a pokud jako my také nesouhlasíte, tak jakou úlohu má hrát v současném hudebním životě soudobá hudba a jaké procento z provozované hudby má zaplňovat?
  3. jakým problémem je pro nás velká žánrová diverzita v hudbě? Je vůbec možné tyto rozdělené žánry organicky propojovat, aniž by hrozilo celkové zploštění
  4. problematika amatéři versus profesionálové. To znamená: považujeme podporu církevní hudby a vzdělávání amatérských chrámových hudebníků ze strany církve za dostatečné, promyšlené a koncepční? Jestli ne, tak jaké kroky by mohly tuto situaci vylepšit?
  5. může takzvaná "autentická interpretace" nahradit skutečně živé provozování duchovní hudby nebo je to cesta jen do jakéhosi velmi luxusního muzea?

Toto jsou důležité otázky, jejichž zodpovězení je podle nás základním předpokladem, aby hudba mohla stále plnit svoji úlohu v lidské společnosti. V současné době tuto úlohu podle našeho názoru bezezbytku neplní. Pouze plní více nebo méně představy hudebníků o své kariéře a to je nejen málo, ale i dost mimo duchovní podstatu věci.

za Skupinu zakladatelů Festivalu Jakuba Jana Ryby vypracoval:

Jaroslav Pelikán, v.r.