Konference - Disputace

V sobotu 11. 5. 2019 se konala konference - disputace pro širokou laickou i odbornou veřejnost na téma:

"Problematika možností jazyka současné klasické hudby k oslovení věřících při hudebním doprovodu liturgie"

10.00 - 13.00 1. panel
15.00 - 18.00 2. panel

Mediátorem disputace byl hudební skladatel a flétnista Jaroslav Pelikán.

Rožmitál pod Třemšínem, Zasedací síň Městského úřadu.

Vážení přátelé,

v rámci Konference - disputace konané při Festivalu Jakuba Jana Ryby se setkáváme podruhé. Naše loňské první setkání bylo velmi podnětné a přineslo především zmapování současné praxe liturgické hudby v Čechách v celém jejím spektru. Vytyčili jsme si celou řadu cílů, ke kterým chceme postupně směřovat a několik těchto cílů se již daří realizovat. Je to především uspořádání skladatelské soutěže Jakuba Jana Ryby v rámci Festivalu, která nám přinesla úrodu deseti skladeb. Na výsledky soutěže si teprve počkáme, až se usnese odborná porota, ale již z mého prvního nahlédnutí do zaslaných partitur jakožto člena organizačního výboru soutěže vyplývá, že se sešlo několik pozoruhodných hudebních děl. Dalším z cílů prvního ročníku konference bylo vytvořit databázi chrámových sborů v Čechách a na Moravě. Tato databáze již skutečně vzniká a věříme, že bude v dohledné době dokončena.

V loňském roce jsme se v konferenci zabývali de facto zmapováním terénu a praktickými nástiny řešení nejpalčivějších problémů. Původně jsem předpokládal, že se úvahami o srozumitelnosti jazyka současné vážné hudby budeme zabývat až v některém z příštích ročníků, ale dospěl jsem k rozhodnutí, že není nač čekat, protože situace je vážná. Soudobá klasická (tzv. vážná) hudba postupně vyklidila pole a v dominantní pozici je dnes veškerá ostatní hudba, byť také velmi diverzifikovaná do různých žánrů a jejich subkategorií. Proto jsem se rozhodl věnovat se letos právě Problematice možností jazyka současné klasické hudby k oslovení věřících při hudebním doprovodu liturgie.

Úvodem si dovolím položit otázku: "Co by v naší situaci dělal Jakub Jan Ryba? Jak by reagoval?" Odpovědět neumím, protože Ryba v naší situaci nebyl. On řešil problémy jiné, byť také souvisely se srozumitelností hudebního jazyka: "Něco jiného je psát pro opravdové, cvičené hudební znalce a ty, kdo mají pro hudbu porozumění, a pro obyčejné posluchače, jichž se pořád najde asi tisíckrát víc. Co tedy pomůže skladateli, který svým přísným (v pravém smyslu slova) slohem uspokojí dva z dvou tisíc posluchačů a ostatní nechá odejít s prázdnou, aniž by z toho měli nějaký požitek?" Ryba však neřešil otázku neexistence univerzálního hudebního jazyka, protože za jeho života, na rozdíl od naší současnosti, univerzální hudební jazyk existoval. Řešil však v rámci dobového úzu harmonických, kontrapunktických a formálních struktur jejich složitost vzhledem k úrovni hudebního vzdělání posluchačů, kterým jsou skladby určeny. Sám pak svoji tvorbu záměrně diverzifikoval do několika okruhů (1. tvorba pro děti - edukativní účel, 2. tvorba pro venkovský kůr - příprava posluchačů na vyspělá díla, 3. vlastní náročná umělecká tvorba), přičemž upozorňoval, že on pouze připravuje svými díly posluchače na závažné skladby velikánů té doby jako byl Mozart či Beethoven. Z jeho životopisu Můj život a hudba jasně vyplývá, že to byl člověk, který se nebál jakýchkoli výzev, byl vybaven schopností kritického myšlení a byl schopen analytického přístupu, takže je téměř jisté, že by i v naší situaci byl velmi aktivní a odpověděl na ni jak nějakým teoretickým spisem, tak i novou živou hudbou. A o tu nám jde především.

Pojďme se proto znovu vrátit do současnosti k našemu tématu Problematiky možností jazyka současné klasické hudby k oslovení věřících při hudebním doprovodu liturgie. Nesrozumitelnost současného hudebního jazyka bohužel způsobila, že současná vážná hudba je většinou sklizena do specializovaných festivalů a přehlídek. Repertoár profesionálních orchestrů a jiných hudebních institucí se většinou sestává z hudby starší. Občasné výjimky pouze potvrzují pravidlo.

Za tento stav si můžeme my skladatelé částečně sami. Naše hudba se stala pro většinu posluchačů nesrozumitelnou hrou bez obsahu a smyslu. Já si opravdu neumím představit některé současné avantgardní skladatelské pokusy prováděné například při venkovské bohoslužbě. Na takových bohoslužbách pak bohužel často místo kvalitní současné tvorby zní kytarový popík nejhrubšího zrna (viz loňská zmínka o Hroších a Srdcařích...). Prostě ode zdi ke zdi.

Máme zde samozřejmě obrovský (a navíc z větší části dosud nevyčerpaný) poklad odkazu hudební minulosti. Domnívám se však, že skutečný smysl starší hudby se násobí pouze ve srovnání s hudbou novou, ale to bychom museli mít nejprve co srovnávat. Troufám si říci, že naše řemeslná zručnost (bez ohledu na stylové odlišnosti) často srovnání s dovednostmi starých mistrů nesnese.

Velmi cenným vkladem do řešení naší problematiky bylo vypsání zmíněné skladatelské soutěže Jakuba Jana Ryby. Pozitivním zjištěním je, že existují skladatelé, kteří mají zájem o tvorbu liturgické hudby a svým způsobem se pokoušejí hledat cestu k jejímu přesvědčivému vyjádření. Jistě platí, že víc hlav víc ví, a proto jsem v řešení našeho problému opatrným optimistou. Pokud totiž budeme hledat společně, je znovu nalezení univerzálního hudebního jazyka pravděpodobnější, než když na to budeme každý sám v izolaci své vlastní pracovny.

Dále zdůrazňuji, že je důležité, aby nová hudba (a především ta liturgická) vznikala s vědomím, že bude alespoň částečně prakticky provozována amatéry, což nám, v souladu s již zmíněnými Rybovými úvahami velmi zdravě "svazuje ruce" a znemožňuje tak samoúčelně experimentovat.

Jak jsme již částečně diskutovali loni, s hudbou se něco stalo a my hudebníci nekonáme nic, co by situaci zvrátilo. Nejprve se hudba postupně rozdělila na mnoho žánrů a přinejmenším ta naše, vážná, postupně ztrácí svůj společenský význam. Její existence je dnes totiž podmíněna existencí hudebních a kulturních institucí bez přímé vazby na konzumenta, který o ni v pravém slova smyslu ani nestojí. Zde se již tedy nedá mluvit o smyslu. Pokud jsme vážné hudbě sebrali skutečný živý kontakt s posluchačem a rezignovali jsme na snahu hrát ve společnosti aktivní roli, naše hudba smysl ztrácí.

Ve skutečnosti však je hudba ze všech druhů umění nejabstraktnější, a tudíž je nejvhodnější k vyjadřování duchovních myšlenek a pocitů. Jen je třeba dosahovat řemeslné zručnosti, kterou známe u starých mistrů. Nemůžeme se schovávat za tzv. moderní postupy a neovládat přitom tradiční skladatelské řemeslo (harmonie, kontrapunkt, formy, tektonika atd.).

Domnívám se, že zde je velký dluh hudebního školství. Na katedrách skladby je v současnosti kladen příliš velký důraz na originalitu vlastního jazyka na úkor skutečných řemeslných dovedností. I toto je jedním z důvodů, proč je moderní hudba tak nesrozumitelná. Svůj malý vklad do řešení tohoto problému se v rámci Festivalu J. J. Ryby snažíme přinést organizováním Letních tvůrčích dílen, které by se, co se skladby týká, měly věnovat právě prohlubování již zmíněných řemeslných dovedností, především cvičením z vokálního a instrumentálního kontrapunktu.

Setkáváme se často s názorem, že vážná hudba prakticky nikoho nezajímá a že současná vážná hudba je vůbec k smíchu. Především je nutné si uvědomit, že my, kteří se hudbou zabýváme, vůbec nejsme žádným měřítkem, protože jsme opravdu menšina s velmi vyhraněným vkusem, který je navíc dlouhodobě pěstován metodou tzv. "zvukové zkušenosti" (tj. návyk na nějaké spektrum zvuků).

Zvuková zkušenost se soudobou hudbou je ale ve skutečnosti "skrytě" rozšířena i do většinové populace, která si to pouze neuvědomuje. Důvodem je filmová hudba, která jakkoli je často velmi experimentální jako např. hudba z filmu Matrix (atonální minimal-music s prvky aleatoriky), je pro posluchače srozumitelná. A svědčí o tom i vysoká oblíbenost hudebních soundtracků.

Samozřejmě filmová hudba je divákem vnímána především jako kulisa, kterou ovšem díky filmu bez problému přijímají. Nabízí se tedy poněkud kontroverzní otázka: "Když to jde se soudobou hudbou ve filmu, proč by to podobně nemohlo fungovat i v kostele?"

Existuje totiž ještě jeden důležitý aspekt. Duchovní hudba by měla být důstojná. Jedná se přece o přímou oslavu Boha. A zde se již nabízí, abych položil několik dalších otázek přímo pro naši diskusi:

  • Jak by měl vypadat jazyk současné vážné hudby, který by byl vhodný pro oslavu Boha při bohoslužbě?

  • Je nutná srozumitelná melodie? Jaké by měla mít parametry z hlediska intervalů, opakování tónů atd.?

  • Je nutné tonální harmonické ukotvení? Jaká by měla být hierarchizace harmonických vztahů?

  • Jak náročná by měla být polyfonie?

  • Je nutné tradiční formální a tektonické ustrojení?

  • Které intervalové kombinace a jaký rytmus jsou pro amatérské chrámové zpěváky ještě únosné a srozumitelné?

Věřím, že podobných otázek si ještě můžeme při konferenci položit ještě celou řadu.

Ano, přiznávám se, že bych si přál, aby současná vážná hudba mohla být důstojným jazykem při doprovodu bohoslužby, ale mnoho jsme toho zanedbali, aby tomu tak mohlo opravdu být. A právě proto bychom o těchto otázkách měli diskutovat. Kvůli nápravě věcí.

Jaroslav Pelikán